Předkapitola - Narozeniny
"Jsem opravdu ráda, že jste si všichni udělali čas a přišli jste na mou oslavu, velmi mne to těší,"řekla jsem s chladným úsměvem a otočila jsem se na svého stvořitele.
Caleb se usmál a uchopil do ruky pohár s rudou tekutinou. "Na zdraví, mé dítě. Jsi tu se mnou již spoustu let, ale tento den patří každý rok jen tobě."
Sama jsem se napila a na chvíli jsem zavřela oči. Nedovolila jsem mu, aby tu byla opravdová krev, protože i tato náhražka nám stačila k životu. Pamatuji si, jak ji před dvaceti lety začaly vyrábět tajné továrny kdesi uprostřed Japonska. Byl to opravdu velký objev, ale i přesto svou identitu stále skrýváme před okolním světem. Lidé by to nepochopili.
"Nikdy jsi neměla ráda oslavy," ozvalo se za mnou. Ani jsem se nemusela otáčet, poznala jsem jí po hlase.
"Caleb na nich trvá, prý chce, abych se cítila dobře. Jsem ráda, že jsi přišla, Katjo."
"Vždy jsem přišla, Reno."
Nadechla jsem se a otočila jsem se k ní. Mé dlouhé rudé šaty se zavlnily a pak znovu klidně ulehly. "Ale potom zase zmizíš, že?"
"Tentokrát ne, rozhodla jsem se v tomto městě chvíli zůstat. Předpokládám, že vy tu také nějakou dobu budete, ne?" zvonivě se zasmála.
Přikývla jsem a naklonila jsem hlavu na stranu. "Caleb říkal, že tu musí něco zařídit, takže ano. Zajímalo by mě, co to bude tentokrát. Jsem s ním už tolik let, ale stále dokáže být velmi tajemný."
"No doufej, že z toho nekouká nějaký průšvih, to by nebylo zrovna milé," zamumlala Katja. Potom se však usmála. "Půjdu si dát něco sladkého, sice nemám hlad, ale na tebe se tu stojí fronta. Chtějí si s tebou promluvit i ostatní."
"Byla to pěkná oslava, co myslíš?" Caleb vešel za mnou na balkon a zezadu mě objal. Usmála jsem se a podívala jsem se na nebe.
"Za chvíli bude svítat."
"Víš, potřebuju, abys pro mě něco udělala," začal. Cítila jsem, že z toho nekouká nic příjemného, ale kývnutím jsem ho pobídla, aby pokračoval. "Přivedl jsem sem Celeste, tu čarodějku. Chci, abys nastoupila na K.E.G. Academy, to je ta škola pro Arixe."
"Vím, co to je za školu, ale z upírky neuděláš Arixe," zamumlala jsem.
"Právě, že ano. Celeste je mocná čarodějka a něco mi dluží. Vytvoří ti falešný vzhled a budeš vypadat jako Arix. Máš svůj prsten, takže můžeš na slunce."
"Nechci vypadat jinak, Calebe."
"Bude to kouzlo. Začaruje řetízek a ty pak budeš mít světlejší vlasy a trochu jinou barvu pleti. Taky bych rád, abys používala své jméno. To, s kterým ses narodila."
"Tohle nechci, nechci se tvářit jako jedna z nich!"
Caleb se zamračil a otočil mě čelem k sobě. "Jako tvůj stvořitel ti přikazuji, abys udělala přesně to, co po tobě žádám. Uděláš to?"
"Ano pane," odpověděla jsem hořce.
Vyšla jsem z budovy a naštvaně jsem se procházela ulicemi. Bylo mi jedno, že mě může někdo vidět. Takhle časně bylo venku jen pár spěchajících lidí a semtam proběhla ulicemi nějaká kočka nebo pes.
Vliv stvořitele na mě použil jen párkrát, je to něco, čemu upír nemůže odporovat. Ani kdyby ho jeho 'rodič' poslal na smrt.
Vztekle jsem kopla do plechovky od coly, která ležela uprostřed silnice. Neměla jsem důvod jít po chodníku.
Měla jsem strašnou chuť si někde odchytnout nějakýho chudáka a vypít mu krev až do poslední kapky. Musela jsem se hodně držet, abych to neudělala.
Projel kolem mě nějaký muž na kole a já se málem neudržela. Když v tom jsem to najednou ucítila. Muselo to být asi tak o dvě ulice dál. Vůně krve mi zaplavila mysl a já se tam vydala.
Když jsem o pár vteřin později dorazila na místo, tak jsem se zarazila. Na zemi tam ležel asi dvacetiletý chlapec a snažil se bránit obrovskému medvědovi. Co tu dělá měňavec?
Nepřemýšlela jsem a vrhla jsem se k němu. Medvěda jsem srazila stranou. Zavrčel a přeměnil se ve vlka. Vrhnul se na mě a pokusil se mě kousnout. Hravě jsem ho odhodila.
Zjistil, že tenhle souboj nevyhraje a pokusil se utéct, ale tak lehce jsem mu to dovolit neměla. Chytla jsem ho a zlomila mu přední tlapu. Potom jsem odskočila k ležícímu chlapci. Vlk zařval a proměnil se do své lidské podoby. Byl to asi třicetiletý muž.
Už jsem si ho nevšímala, měla jsem plnou hlavu toho druhého. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. Jasně jsem viděla jeho rudé oči, ale pach byl lidský, možná trochu démonický.
Podíval se na mě a pokusil se vstát. S trochou námahy se mu to povedlo. "Vysaješ mi krev, upírko?" zeptal se.
Nevím proč, ale ani mě nepřekvapilo, že zná mé tajemství. Věděla jsem, že i mě momentálně rudě žhnou oči. Dlouhé šaty v barvě krve mi na normalitě také moc nepřidaly.
Přešla jsem až k němu a podívala jsem se mu do očí. "Co jsi zač?" zeptala jsem se.
Vypadal, že mu není moc dobře. Na ruce se mu táhnul krvavý šrám od medvěda a nejspíš ho i bolela hlava. Neodpovídal.
Chtěla jsem se zeptat znovu, ale zaslechla jsem nějaký hluk. Brzy sem přijdou nějací lidé a nebylo by dobré, aby nás tu takhle našli. Vzala jsem jeho ruku a rychle jsem si jí dala k ústům. Pomalu jsem olízla ránu a přivřela jsem oči nad chutí jeho krve. Když jsem olízla celou ránu, tak mi ruku zmateně vytrhnul.
"Kliď se odsud, za chvíli tu budou nějací lidé, tak ať tě nikdo nevidí," zašeptala jsem. Potom jsem se na něj usmála a rozběhla jsem se pryč.
•
Podíval se na svou ruku a překvapeně zamrkal. Rána byla zahojená a rýsovala se mu tam čerstvá jizva.
Chtěl něco říct, ale potom si uvědomil, že už tam upírka není. Utekla někam pryč. Nechápal, proč ho vlastně nechala naživu. Pomalu se otáčel a se sklopenou hlavou odešel pryč.